V Česku dosud neexistuje sjednocená koncepce oboru či oblasti mediální pedagogiky, jednu z jejích definic provedla Klára Šeďová v Pedagogické encyklopedii (Průcha (ed.), 2009, Portál). Členové AMP Zdeněk Sloboda a Jan Mašek se odkazují k německému kontextu a jejich komplexnímu, interdisciplinárnímu a integrativnímu pojetí mediální pedagogiky (etablující se od 70. let) obsahující oblasti:

  1. mediální výchovy ve významu jak intencionální (učiteli, rodiči, médii samotnými, ad.), tak nezáměrné, čímž se tato oblast dá chápat synonymicky ke v Česku používanému termínu mediální socializace (viz Sloboda 2018),
  2. mediální didaktiky jako u nás také neustálené oblasti, která zastřešuje různé přístupy používání médií a komunikačních technologií ve výuce (didaktické technologie, technické výukové prostředky, výukové technologie, atp.) za účelem zefektivnění procesu učení (získání vědomostí, příp. kompetencí), ale také didaktické postupy pro používání masmediálních produktů ve výuce za stejným účelem (nikoliv primárně za účelem obeznámení se s (mas)médii samotnými,
  3. mediálně pedagogického výzkumu, kde nejde tolik o používání specifických metod, ale metodami sociologie, psychologie, pedagogiky či mediálních studií systematicky a uvědoměle bádat v oblastech mediálněpedagogického zájmu (socializace médii, mediální obsahy pro děti, mládež a specifické skupiny a jejich mediální každodennost, způsoby a účinnost použití médií v procesu vzdělávání a výchovy, atp.)

Školní (nebo kurikulární) mediální výchova je pak aplikovanou oblastí používající teoretické, praktické i výzkumné poznatky všech tří oblastí a zpětně je obohacující.

Mediální gramotnost je klíčová kompetence obsahující především kritické a reflexivní nastavení vůči médiím  – jejich obsahům, jim coby ekonomickým a sociálním institucím, v jejich historickém a celospolečenském kontextu – a jejich vy/užívání, včetně rozvoje složky vlastní tvorby a participace ve veřejném mediálním prostoru.

Odkazy na literaturu k mediální pedagogice v Česku: